31.1.

Achjo, zas teplota a bolest v krku...

Myslela jsem, že jsem si to vybrala přes Vánoce a Silvestra. (To jsem se těšila na týden ňufkání, bobování a tak a místo toho jsem polehávala u skákajícího obrazu televize s krabicí kapesníků. Ještěže mám tak skvělýho muže, co se o mě staral :))

Hmm...tak zítra půjdu na Devětsil, pro zápočet (doufám, že Vučka nebude dělat fóry, řekne něco ve smyslu "Skvělá práce, kolegyně" a napíše mi to). Pak bych se mohla stavit u Vaňki, aby mi řekla, jestli jsem přečetla dost Gadamerů, Sokolů a Patočků...a taky bych se měla stavit u Merhauta...ale zas jsem nedočetla to, co jsem chtěla (kua fix!). Tak nevim no...uvidím, jak mi bude...a taky v kolik se Vučka dovykecá. Stejně tam musím příští týden. (A Terezka taky chodila půl roku na kořeny, tak co :D) Uvidíme...uvidíme...nějak to dopadne :)

A teď bych se mohla dovykecat já, protože to jinak bude vypadat jako ňuňatej deníček, ve kterym budu návštěvníky oblažovat svým ňuňatym vysokoškolskym životem. Nebudu.

...Nebo možná budu...Jak kdy...0:)

Šaty.

Po několik plesových sezón jsem se dobrovolně pařila na plesech (povětšinou samozřejmě v Lucerně) v dlouhých róbách - imatrikulační ples, první ples v tanečních (ten byl ovšem !pozor změna! v Národním domě na Smíchově), mnoho plesů mých maturujících či imatrikulujících kamarádů a mnoho plesů z několika tanečních...Přežila jsem tak i svůj maturitní ples, s dlouhou sukní, spodničkou s obručí a korzetem. Chtěla jsem být princezna, šaty s korálky a spodničkami mě fascinovaly.

Postupem času mi ale začínalo vadit (a bylo to i po oné slavné takzvané rekonstrukci části Lucerny), že mi tu krásnou róbu kdekdo poleje pivem, pošlape a že je v ní prostě neskutečný vedro. A tak, jak by řekl klasik, jsem začala zkracovat. Dva roky po maturitě jsem vyrazila na ples v sukni pod kolena a saténové halence. Šlo to tak hodinu, pak vedro. O rok později to byla sukně pod kolena, sofistikovaně obohacená o puntíkatý kanýr, a tílko plus vlastnoručně vyrobené šperky. Vedro, ale menší. Minulý rok jsem vyměnila sukni pod kolena za sukni nad kolena, ovšem domácí výroby. Tyl je in, takže mi maminka ušila tylovou sukýnku, v barvě k mým vlasům :) Doplněna byla tílkem.

Kdo hádal, že jde o šaty v celku, byl hodně překvapený :))

Letos mě čeká plesů několik. A proto jsem si k narozeninám, tedy v létě (ideální doba pro nakupování podobných věcí), pořídila neplesové šaty na ples. Šaty dost krátké na to, abych prý v nich někam chodila sama, ale šaty dost vhodné na to, abych se v nich pařila v Lucerně a následně pod ně natáhla kalhoty (a nevypadala jak debil) z důvodu pokračování na after.

Zracuju, ano. A je mi úplně jedno, že si o mně bude někdo říkat, že se to na ples nehodí. Protože když vidím, v čem jsou lidi shopní na takový ples přijít, tak je nemůže pohoršovat moje sukýnka pod zadek!

Začněmež!

Tak!

Blog má dnes kdekterá a kdekterý. Blog si zakládají slečny, co chtějí psát o módě a nic o ní neví, nebo naopak ty, které módou žijí, slečny, které si myslí, že je cool mít ty internety zasekané svými pubertálními problémy a výlevy, blog mají osobnosti, blbci i chytří lidé. Mají ho i moje kamarádky a kamarádi (a já ty jejich blogy moc ráda čtu).

Tak proč bych ho nemohla mít já, abych také oblažovala internetový svět svými výplody, fotkami a problémy, že...:) I když číst ho asi bude jen hrstka mých blízkých. Nevadí.

A kdo jsem? Věčně studující a na vědu celkem kašlající. Mám ráda jarní déšť a hvězdy, vůni sena, čokoládu na vaření a žlutou vanilkovou zmrzlinu, mám ráda polibky na tvář a teplo pod peřinou, vůni jídelního stolu v kuchyni a šustění psích drápků po dlaždičkách a svou nezvedenou krysu, co se mi tak ráda koupe v čaji...

A občas se cítím býti princeznou, protože miluji toho jediné, který mi ten pocit dává.